Od narození umíráš,
smrt je součást života,
tikot hodin nevnímáš,
jen když přijde samota.

Bojíme se nejen smrti,
bojíme se umírání,
strach hrdlo nám škrtí,
kde a kdy - nemáme zdání.

Z bolesti a utrpení
strach největší míváme,
že pak už dál nic není,
že navždycky usínáme.

Že naše těla, ba i duše,
červi v zemi sežerou,
nezbudou než suché růže
na náhrobku se stuhou.

V noci ve tmě, když usínám,
myslím na smrt, na žití,
co ještě stihnu, co vykonám,
než zem mé tělo pohltí.

Umírá,
umírá srdce,
které je bez lásky,
umírá a neni mu pomoci.
Umírá na tu lásku hloupou,
umírá,protože už to bolí dlouho.
Umírá,
umírá srdce,
umírá protože vzdává všechny naděje,
umírá ale nevzdalo to bez boje.
Umírá,
umírá srdce,
umírá,protože Ty si mu lásku nedal...

Už neumírá to srdce láskou zlomený,
už umřelo...už ho neslyším...

Nedá se říct, že bych smrt vnímala JEN takhle, ale je to jedna rovina:

Smrt je krásná dívka s bílou pletí
skrytá za černým průsvitným závojem
Smrt je lákavá a sladká, k neunesení sladká
její přítomnost tak žádoucí
rozbuší srdce a roznítí touhu
přiblížit se, dostat se co nejblíž
šeptá každá buňka těla
pohlédnout do jejích tmavých očí
a nechat se táhnout magickou silou
dokud adrenalin neprobudí
poslední kapičku krve.
A pak nashledanou, lásko
až reziduum tvé přítomnosti

Proč myšlenky smrti tak lákají
Proč stále se musím ptát
Odejdi již prosím
Odejdi... šeptám...